UKÁZKA RODOVÉ KRONIKY · RTYNĚ A SVATOŇOVICE · 1651–1782
Kronika
Nývltů.
Šest kapitol z kroniky rodu sedláků a rychtářů pod Jestřebími horami: požár rychty, výměnek, povstání proti vrchnosti i rodová pověst, kterou prameny nepotvrdily. Ilustrace jsou nově kreslené.
I.
Rodina jednoho panství
1651
Roku 1651 žili Nývltové na Hradecku a Bydžovsku pouze na náchodském panství. Tři domácnosti žily ve Rtyni, další ve Svatoňovicích, Libňatově a Rubínovicích. V Náchodě se mladý Nývlt živil jako tkadlec a na panském dvoře Sychrově sloužil jiný jako šafář. Většina z nich žila v několika sousedních vsích.

Ve Rtyni hospodařili sedláci Urban a Matouš Nývlt. Matouš měl čtyři služebné, Urban tři; tolik čeledi zaměstnávala jen malá část selských statků na panství. Třicetiletý Martin Nývlt ve Svatoňovicích žil s dvacetiletou Dorotou na statku s pacholkem ke koním, pohůnkem, děvečkou a skotačkou, která pásla dobytek. Čtyři služebné měly ve Svatoňovicích jen čtyři selské domácnosti.
Také Martin Hejna v Havlovicích zaměstnával početnou čeleď. O třicet let později si jeho dceru Evu vzal Martin Nývlt, syn svatoňovického Martina. Sňatkem se tak propojily dvě selské rodiny ze sousedních vsí.
Nejstarším z rtyňských Nývltů byl Urban. Roku 1651 žil s Marjánou, dospělým synem Václavem a dcerou Marjánou. Urbanovi bylo podle tehdejšího údaje sedmdesát let, Marjáně devětatřicet. Věk se tehdy často zapisoval přibližně, velký rozdíl mezi manžely je přesto nápadný.
III.
Rychta ve Rtyni
Rychta spojovala velký selský grunt, hospodu a vesnický úřad. Rychtář rozděloval robotu, vybíral dávky, s konšely řešil menší spory a zastupoval obec před vrchností. Rtyňský rychtář byl navíc svobodníkem a rychtářský úřad náležel k dědičnému gruntu. Se stovkou korců polí byla rychta na počátku osmnáctého století největším hospodářstvím ve vsi. Nývltové ji podle místní tradice drželi od roku 1565.

Roku 1694 se rychty ujal Jan Nývlt, tehdy už otec rodiny. Jeho syn Jan Jiří byl otcem Antonína Nývlta, pozdějšího vůdce povstání.
Rtyňští Nývltové byli po několik generací spojeni s Prouzy, držiteli druhého největšího gruntu ve vsi. Prouzové chodili jejich dětem za kmotry od poloviny sedmnáctého století až po Antonínův křest roku 1727. Prouzové se objevují jako kmotři u dětí Jakuba, Václava i Jana Nývlta.
IV.
Výměnek
1728
Jan Jiří převzal rychtu až po čtyřicítce. Po svatbě s Dorotou Kloudovou roku 1714 hospodařil na menším, čtyřiadvacetikorcovém gruntu. Rychta zůstávala jeho otci. K předání došlo až na Tři krále roku 1728, kdy bylo starému Janovi kolem sedmdesáti a Janu Jiřímu jednačtyřicet let.

Za rychtu měl Jan Jiří zaplatit šest set kop míšeňských a za zahradu dalších sto dvacet. Dohromady šlo asi o osm set čtyřicet zlatých. Pro srovnání, selský grunt ve Rtyni se o několik desetiletí dříve prodal za čtyři sta kop a chalupa v nedalekých Havlovicích za sedmdesát. S rychtou Jan Jiří převzal šest dojných krav, dvě jalovice, býka, dvě telata, třicet ovcí, dvě kozy a prase.
První dvě splátky měly činit dvě stě kop, zbytek se měl odvádět po dvanácti kopách ročně. Při tomto tempu by splácení trvalo přes čtyřicet let. Ze splátek se hradily otcovy dluhy i starší pohledávky váznoucí na rychtě.
Starý Jan si přesně zajistil život na výměnku. S manželkou mohl bydlet v chaloupce nad sklepem a užívat dvě komory. Každý týden mu náležel pecen chleba a podle potřeby dříví. Vybral si kus pole, dva záhony na zelí, místo pro len, zahrádku pod stodolou a sad pod okny. Z úrody mu patřily tři třešně a čtvrtina jablek a hrušek. Jeho dobytek měl syn pást a krmit ze svého a každý rok mu dodat vůz sena. Jan Jiří měl také pomáhat bratrům dřívím z rychetského lesa.
Na rychtě pak žily dvě generace vedle sebe, každá s přesně určenými právy. Syn převzal půdu, dobytek, dluhy a správu rychty. Otec si ponechal bydlení, kus pole, vlastní dobytek a přesně stanovený díl úrody.
Jan přežil předání rychty o sedm let. Když roku 1735 zemřel, bylo mu podle tehdejšího údaje osmasedmdesát. Pohřeb doprovázelo kázání a čtyři zádušní mše; ostatní dospělé zemřelé v okolí toho jara provázela nejvýše jedna.
VI.
Požár
1747
Na Dušičky roku 1747 zachvátil rtyňskou rychtu požár. Jednašedesátiletý Jan Jiří se pokusil zachránit svůj majetek a v hořícím stavení zahynul. Z jeho těla zůstaly kosti a vnitřnosti, které byly uloženy do malé rakve a o dva dny později pohřbeny po zpívané mši na hřbitově u kostela svatého Jana Křtitele. Z rychty se podařilo vynést také starý výsadní list, který rtyňskému rychtáři vydal roku 1456 Jiří z Poděbrad. Oheň na něm zanechal stopy.

Nejmladší syn Jan se narodil v červnu téhož roku; při požáru mu byly čtyři měsíce. Po smrti Jana Jiřího zůstala Dorota s dvacetiletým Antonínem, desetiletým Josefem a nemluvnětem.
Rychtářský úřad připadl Antonínovu strýci Matějovi, grunt zůstal vdově Dorotě. Už následujícího roku začala na spáleništi stavba nové, kamenné rychty. Antonín ji roku 1750 se souhlasem příbuzných převzal od matky. Na rychtě tehdy vázly dluhy ve výši osmi set sedmdesáti pěti zlatých, přibližně tolik, kolik činila celá kupní cena při předchozím převodu roku 1728.
Antonínovi bylo třiadvacet let. Smlouva počítala i s penězi na jeho oděv a svatbu a s věnem jeho ženy Alžběty, přes tři sta zlatých. Rychtářem se stal roku 1755. Ve svých osmadvaceti letech držel největší grunt ve vsi, vedl hospodu a zastupoval Rtyni před vrchností.
VIII.
Vůdce povstání
1775
Na počátku sedmdesátých let zasáhla podhorské vsi neúroda. Jarní sníh roku 1770 ležel do konce dubna a poškodil osení; následující sklizeň byla ještě horší. Cena žita na Úpicku během dvou let vzrostla z půldruhého zlatého za korec na dvanáct, pod horami až na šestnáct zlatých. Umíralo přibližně třikrát více lidí než v běžných letech. Roku 1774 se začala upravovat robota a mezi poddanými se šířila zpráva o císařském patentu, který ji měl rušit a který vrchnosti údajně zatajovaly.

Na jaře 1775 se sedláci začali scházet na rtyňské rychtě. Rychta byla největším hospodářstvím ve vsi, zároveň hospodou a sídlem rychtáře, který Rtyni už dvacet let zastupoval před vrchností. Kolem Antonína se sešli rychtáři a přední sedláci a vytvořili radu zvanou guberno. Současník Josef Houser jej označil za „nejpřednějšího vůdce téhož pozdviženého lidu“.
Dne 19. března se na rychtě dohodli na cestě na náchodský zámek. Po několika dnech jednání dosáhli s panskými úředníky dočasného narovnání: usedlý poddaný měl robotovat s potahem jeden den v měsíci a šest dní ročně pracovat ručně, chalupník dva dny ročně. Guberno posílalo pokyny také do okolních vsí a náchodské narovnání se šířilo na sousední panství.
V noci na 28. března dorazil do Náchoda jízdní oddíl podporučíka Josefa Reise. Antonín přišel téhož dne se svými radními na zámek a večer byli všichni zatčeni. Reis zachytil jeho výrok, že guberno ze svých požadavků nesleví, „neboť jsou nyní pány oni a oni rozkazují“.
Antonína odvezli přes Hradec Králové do Prahy. Úpická tradice zachovala zprávu o rozsudku smrti změněném na dva roky veřejných prací v pražských ulicích. O rychtářský úřad přišel a vrchnost na jeho místo dosadila bratrance Klementa. Grunt mu zůstal. Roku 1782 zemřel na rtyňské rychtě v pětapadesáti letech jako sedlák. Jeho potomci drželi rychtu až do roku 1901.
IX.
Pověst o Holandsku
Na počátku dvacátého století se o rtyňských Nývltech už vyprávěl vlastní rodový příběh. Náchodské noviny roku 1901 přirovnaly Antonína ke Kozinovi a nazvaly jej „hlavním vůdcem boje za vysvobození venkovského lidu na Náchodsku z poroby“. Na rychtě byla pamětní deska zasazená „od vděčného potomstva“ a rod měl podle novin stále uchovávat „cenné vyznamenání králi českými rodu tomuto udělené“. Roku 1924 připomněly Lidové noviny, že Theodorem Nývltem vymřela přímá větev rtyňských rychtářů, a přidaly další prvek: „Rod ten pochází z Holandska.“
Starší zprávy zachycují Nývlty jako zámožnou selskou rodinu. Antonínův strýc David Antonín Nývlt, úředník náchodského zámku, ve své knížce o svatoňovické studánce znal rytířské a šlechtické rody, které kdysi sídlily na Náchodsku, a několik jich spojoval přímo se Rtyní. Nývlty mezi ně nezařadil. Rtyňský rychtář měl postavení svobodníka: jeho dědičný grunt byl osvobozen od roboty a s hospodářstvím se pojil rychtářský úřad. Píseň o povstání, složená kolem roku 1790, proto mohla rtyňského Nywelta představit jako „souseda dost urozeného“. Slovo „urozený“ přitom samo o sobě ještě nedokládá šlechtický původ.
K holandské pověsti mohla přispět podoba příjmení. V českých textech se psalo Nywelt nebo Nywolt, v německy vedených knihách Niewelt či Niwelt. Vojenské hlášení z března 1775 zná Antonína jako „Gouverneur Niweld Richter von Herdina“: Nývlt, rychtář ze Rtyně. Podoba Niewelt pak mohla svádět k hledání stejně či podobně znějících jmen za hranicemi.
Ještě v polovině dvacátého století se ve Rtyni vyprávělo, že Nývltové přišli z Holandska. Antonín Vorlický tuto tradici roku 1954 spojil se starší podobou jména Niewelt a s nizozemským spisovatelem van Nieveltem. Původ rodu tak Vorlický hledal v Holandsku, nejstaršího Nývlta, kterého jmenoval, Jíru, však přiváděl do Rtyně z nedaleké Radče u Úpice.
Pozdější rodopisy příběh dále rozvedly. K vyprávění přibyl Gaspar van Niewelt, holandský rytířský původ, hrad i erb. Z rtyňského svobodníka se tak stal svobodný pán. Gasparovi přisoudili také české jméno Kašpar Nybl. Jméno Kašpar se však v okolí objevuje už roku 1562, kdy Mikeš Zeman koupil maršovskou rychtu „od Jíry Nybla (Kaspara)“. Mezi známými Nievelty pozdně středověkého Nizozemí zatím nenacházíme nikoho, koho by bylo možné spojit s rtyňskými Nývlty. Jasper, nizozemská podoba Kašpara, se v rodu van Zuylen van Nievelt objevuje až roku 1751.
Také příjmení Nývlt lze vysvětlit bez holandského původu. Příjmení se vykládá z německého Neuwelt či Niewelt, tedy „nový svět“; v českém prostředí se pak ustálila podoba Nývlt. Krkonošská osada Nový Svět vznikla až po nejstarších známých dokladech příjmení Nývlt v této oblasti. Nejstarší známé Nývlty nacházíme v okolí Úpice a Rtyně. V této krajině pak Nývltové žili po další staletí.